Večerní kurzy

Protože doma dítě, množství volného času se rovnalo téměř 0 a stav mého bankovního účtu zhruba taky tak, na nějaké šití na zakázku nebo intenzivní studování, nebyly ani myšlenky. Teda myšlenky byly, moje odvaha a šicí sebevědomí bylo pořád dost velké, ale čas a peníze žádné. Našla jsem ale variantu večerních kurzů pro dospělé na Střední škole oděvní a služeb kousek od nás. V mých tehdejších očích kurzovné totální raketa, ale říkala jsem si, že ze třech nabízených kurzů si dopřeju aspoň jeden. Nic moc velkého jsem od toho nečekala, spíš čas sama pro sebe a možnost dělat to, co mě baví. Protože doma to nešlo.

Protože se mi nechtělo čekat dalšího půl roku na otevření kurzu pro začátečníky, přihlásila jsem se rovnou na kurz konstrukce střihů a střihové manipulace. Přece jsem ušila svatební šaty, tak to v pohodě dám. Dala jsem, ale veškerý obsah informací jsem absolutně nezvládala vstřebávat.

Mým prvním výstupem z prvního kurzu (ano, nakonec jsem absolvovala všechny tři) byly košilové šaty podle vlastního zkonstruovaného střihu.

Nejvíc mě na tom všem ale fascinovalo, jak všichni ti lidé kolem, řeší úplně to stejné, co já. Co ušít z jaké látky, které křivítko je nejlepší, na který papír se líp rýsuje a tak dál. Byl to úplně nádherný odpočinkový čas a naprosto jiný zážitek oproti gymplu a pedagogické VŠ. Kde člověk jenom sedí, poslouchá a jednou za čas se nazpaměť naučí 300 stránkové skripta a pak je někomu odříká. Tady člověk něco tvořil. Totální wow pro mě. Všechno jsem to hltala, zapisovala a hrozně moc rostla.

A málem jsem dostala zástavu dechu, když jsem přišla do krejčovských dílen. Kamarádce Aničce jsem fotila všechny ty stroje, žehličky,... a chodila jsem kolem nich jak kolem exponátů v národní galerii. Tolik průmyslových strojů na jednom místě, tolik nití!, tolik žehliček... tady se fakt lidi učí šít. V mé hlavě bylo totiž šití pořád hodně zařazené jako koníček, jako zábava. Věděla jsem, že se tím lidé živí, ale přišlo mi, že musí být někde úplně jinde. Znalostně, zkušenostně, postavením.. protože kdo se dneska uživí šitím. A najednou se to v té hlavě začalo přepisovat. Že jsem tam, že tam stojím a že mám sednout k tomu drahému stroji a šít a to je tady norma. Nebudu podivín, co tráví doma o samotě čas něčím, co ani pořádné neumí, ale budu šít. Podle pravidel, podle krejčovských standartů, na profesionálním vybavení. No úplně jsem se v tom rozplývala.

Zkonstruovat košilové šaty byl jeden level, ale pak je ušít. Och nebe. Navíc, když jsem se jak frajerka přihlásila do nejnáročnějšího kurzu, kde se očekávalo, že spoustu těch věcí už umím a znám. A tak jsem se za pochodu, s nacvičeným intenzivním přikyvováním, naučila vypracovávat légu i límec, vsazovat rukáv i našívat manžety. Když jsem vypracovávala límec, bylo to pro mě poprvé, kdy po mě někdo vyžadoval šití na milimetry a i to tak kontroloval. Při prošívání límce mi steh ujel o milimetr vedle a i když mi kolegyňka z kurzu vysvětlovala, že to nemám tak prožívat a šít dál, tak paní mistrová s velkým důrazem prohlásila "vypárat a znovu". A tehdy jsem pochopila, že milimetr je v krejčovině fakt hodně. Když jsem límec asi po šesti hodinách intenzivní práce vypotila, donesla jsem ho s vítězoslavným úsměvem, jakože jsem dobyla Ameriku, paní mistrové a ta s pochvalným úsměvem řekla: "paráda, tak to máte předpřipravené". Předpřipravené? Málem mi vylezly oči z důlků. Po šesti hodinách práce to mám přepřipravené? Moje nervy. No jasně, že předpřipravené, protože šiju zkušební vzorek a límec není hotový, dokud není našitý na oděvu.

Největší na tom všem bylo, že to ve mě vzbuzovalo pocity nadšení a radosti. Že to není jedno, jak je to ušité, že být krejčová nemůže být kdokoliv, že si to musím vydřít a vyšít. Šít a šít. :)