Ušila jsem radost

Když jsem se šitím začínala a chtěla jsem šít i pro kamarádky a známé a kamarádky kamarádek, vymýšlela jsem první název. Vzhledem k mému tehdejšímu zdravotnímu stavu jsem milovala jakoukoliv činnost, u které jsem mohla být sama - šití bylo tedy ideální. Navíc mi pod rukama vznikalo něco krásného a dělalo mi to velkou radost. A tak cesta k prvnímu názvu "Ušitá radost" byla velmi krátká. :)

Pod značkou Ušitá radost jsem tak sbírala svoje první šicí, ale i prodejní zkušenosti. Prvním produktem byly bavlněné designové čelenky, které sklidily větší úspěch, než jsem si představovala. Pár jich pořád někde v šuplíku mám jako vzpomínkový artefakt :) Byly jednoduché, s minimálním nákladem a já jsem si na nich zkoušela všechno, co k prodeji potřebuju. Od samotného vyhotovení, přes focení, nahrávání na eshop až po propagaci. V mém okolí bylo tehdy velmi málo lidí, kteří by alespoň jednu moji čelenku nevlastnili.

Moji zákazníci se ale začali ptát po dalších kouscích a mě samotnou šití čelenek nějak moc nenaplňovalo. Po čase jsem se tedy rozhodla vytvořit vlastní střih na tričko (taky ho ještě mám :)) a šila a prodávala jsem různobarevné designové trička. Milovala jsem tu rozmanitost vzorů. Každé mohlo být úplně jiné, jinak barevné. Po čase začaly přicházet i zákaznice s atypickou postavou a já jsem si tak vyzkoušela šití pro různé typy postav a velikostí.

K šití mi přibyla práce s dětmi v dětské skupince a já jsem si tak mohla užívat rozmanitost práce - jak v kolektivu, s dětmi, tak doma, u stroje, sama. A zjistila jsem, že mi to moc vyhovuje. Že jsem člověk, který nezvládá bytí v přítomnosti a společnost lidí 7 dní v týdnu, že jsem ze samotné socializace někdy tolik unavená, že se potřebuju zavřít sama v tiché místnosti... a šít. A tvořit. Pak přichází totální úleva a radost.

Po nějaké době fungování Ušité radosti jsem měla pocit, že toto není úplně to ono, co bych chtěla tvořit a živit. Ne, že by mě přestalo "nadchávat" šití, ale měla jsem pocit, že jsem z Ušité radosti už tak nějak vyrostla. Přišlo do toho těhotenství, a tak jsem to dost pustila z hlavy. Zároveň s těhotenstvím ale přišla i jedna moje velmi odvážná kamarádka s tím, že se bude vdávat. A že jestli bych jí neušila šaty. Wow. Tehdy mi to přišlo hrozně easy peasy. Tady ustřihnem, tady sešpendlíme, taky přišijem. "No jasně!", zněla moje odpověď. I když jsem moc nevěděla, do čeho se s tím rostoucím břichem pouštím. Na první dobrou jsem odsoudila vysoké ceny šatů v půjčovnách a prodejních webech a dušovala se, že šaty určitě ušiju mnohem levněji. A tady přišla moje velmi vydatná krejčovská zkušenost.

Šaty jsem ušila. S břichem, s covidem, s minimem zkušeností a hlavně díky mojí mamince. Záda bolavé, prsty rozpíchané - protože ty krajkové kvítečka rozprostřené po šatech na stroji prostě nepřišijete. :) Šaty jsem odevzdala den před svatbou, totálně vyčerpaná jsem doma lehla, čuměla do stropu a dýchala. A dalších několik hodin jsem se ani nehla. Přišlo nejen uvědomění, že to byl projekt, který mě naprosto přesahoval a za který jsem si nakonec řekla mnohem víc peněz, než jsem na začátku odhadovala, ale hlavně přišlo zaplavení totálním pocitem nádhery a vnitřního naplnění, že takhle vypadá krejčovina a že tady je moje duše správně. V pečlivosti, trpělivosti, detailech, preciznosti a kráse, která vzniká. Tady jsem doma, tady chci žít.